Od té doby, co poprvé mlžil, bylo jasné, že něco není, tak jak by mělo. Proč by si vymýšlel? Podle mě si doopravdy vymýšlíme a překrucujeme skutečnost, jen když o něco jde nám samým. Prostě přijde-li na nás sobecké chování, o kterém moc dobře víme. Takže jemu šlo o jakési sobecké chování? Kdyby mi to řekl, asi si myslel, že mu budu psát a volat. Takže nechtěl být rušen ať šlo o chatování, nebo JÍ... To se mi vlastně vždy potvrdilo, vyrušit se nenechal. Dobře, to je přece jasný, nejsem z ledu a nechci o něj přijít a hlavně mi to přijde normální, že si voláme a píšeme. Ale taky mi přijde normální zavolat nebo napsat, když nastane změna. Když se někde zdržím a očekávaný třeba příjezd/příchod se změní. Takhle mě to alespoň vždy učili. Jenže, když se mi prostě neozve, tak mám i strach. On na to mnohokrát kašle. Chápu, že když se chce vidět s holkami(dcerami), nechce, abych mu volala, jde jen o to dát vědět dopředu. A zabíjet u nich čas, aby mi odepsal to nechci ani já. Přece jenom je to rodič a já chápu, že jsou pro něj dcery důležité. Ale domácnost má už jinde a není holubník. Je to naše domácnost, jak sám říká, ne jen jeho a doma na něj někdo čeká, nejen já ale i pes. Je pravda, když se někde zdrží mrknu na net, jestli náhodou není tam.
Kritická situace tedy nastává, kdy je přibližně sedm hodin a já nevím co se děje. Dobře... přesněji řečeno, co on dělá a kde je. To většinou číhnu na net jestli ho nepotkám tam.
Pokud ano a zastihnu ho online, je nejasné, kdy dorazí. A právě v té situaci je největší pravděpodobnost uhybné nebo dokonce mlživé odpovědi na dotaz, kdy se vrátí. Takže sednu k netu já a čekám, co kde napíše. Podle toho mohu zjistit alespoň přibližný návrat. Mám už vykoumaný asi 3 věty. Jedna znamená hodinu. Druhá klidně dvě. A třetí půl hodinky. A nebo jsou tu ještě další dvě možnosti. To je když nemám zrovna náladu na nějaké čekání a mučení se a taky trošku: chci ho chytnout při lži. Jedna z možností je zavolání -to většinou řekne, že už se akorád chystá domů(to je potom jisté, že do 30min je doma) a nebo, že na někoho(kolega většinou) nebo něco čeká. Druhá možnost je poslat textovku přes tu aplikaci, kde uvidím: jestli si jí přečetl a jestli mu 'došla'. To pak čekám jestli napíše. Pokud ano napíše skoro vždy, že už pojede domů. Když neodepíše do 10 minut mu volám. Pokud se stane, že má mobil buď vybitý a nebo vypnutý, má ještě služební.
Pokud není online, je 80% pro cestu za rodinou a 20% pro domů. Moje další počínání při 20% je vždy stejné a to je úplně prosté - čekat. Když nedorazí do 30 minut, nastává fáze B tedy úzkostlivé čekání, že napíše ještě sám; fantazírování o tom, jak se spolu dávají pomalu dohromady. Tyto pocity mě pak doženou k tomu, že mu napíšu, kdy dorazí. I když vím, že jeho návštěva trvá tak hodinu. A cítím se přitom jako největší stíhačka na zeměkouli. Nikdy mu nevolám, když je u nich. Styděla bych se před nimi a asi bych si ani nepomohla spíš naopak.
Nejlepším možností, jak se dozvím, že se zdrží je jeho vlastní iniciativa. Jednoduše, když on sám dá o sobě vědět. Už jen tím mi dá najevo, že má tu potřebu se mi ozvat, že mě má v hlavě. Je docela možné, že tohle vše mu asi nedochází, a pro něj je to jen splnění mojí prosby: dávat mi vědět, když přijede později. Ale mě potěší. A rázem je to moje nejlepší událost dne. Vlastně ani nevím jestli to není u mě s pocity nastejno u situace, když jede z práce rovnou za mnou(domů).
Ptáte se proč už mu v těch sedm večer nevolám nebo nepíšu? Vlastně to ani sama nevím. Možná proto, že už mě mnohokrát zatahal za nos. A citím se asi malinko lépe a sebevědoměji, když vím dopředu na čem jsem.
Ze začátku jsem volala i psala hned. To až zpětně jsem zjistila, kolikrát si do telefonu vymyslel fiktivní schůzku se zákazníkem, nebo prosté zdržení v práci. I když vlastně v té práci myšleno jako budově ve skutečnosti kolikrát byl.