Pozor jedna pro mě docela důležitá věc... Pro vás možná taky, kdo čtete můj blog. Pro mě hlavně v tom, že byl překonán můj stihomam, který nebyl vůbec morální vlastně byl šíleně drzý a jen tak neprominutelný. Tak tedy....
Od té doby, co tu snámi je jeden "příživník" (myšleno samozřejmě ve srandě), kterého jsme ba přijali pod křídlo, páč nebýt jeho asi by nenastal zlom  a nezamyslela bych se tak brzy nad budocností vztahu, jsem...

 Tím, co jsem se minulý pátek vlastně dozvěděla, se všechno změnilo. Moje uvažování dopředu, že to vydržím do 25let a pak uhodím, vzalo za své. A opravdu chci řešit hned nebo tedy, co nejdříve. Problém proč vlastně už týden o tom nemluvím je v tom, že nevím jak ten rozhovor pojmout. Jestli mu říct, pojďme si promluvit jako přátelé city stranou nebo to vzít úplně jinak? Jak? Já už další ujišťování, že to má v sobě vyřešené a přesto všechno, co mu provedla, tam prostě jezdí opravovat a kdesi cosi...prostě nejspíš neunesu. Tohle mi jako vyřešený vztah nepřipadá a nepasuje mi to do našeho soužití a proto se tím zaobírám, myšlenka je prostě jinde. Nebo je to ta intuice?
Kdo ví.... Jen ta nejistota mě ubíjí!

V době kdy jsem se s NÍM poznala jsem chodila s jiným... Ono to bylo takové chození-nechození. Spíš jen kamarádi, protože jsem byla po rozchodu a on se mi pak po něm dvořil. Asi jsem nechtěla být před maturou sama. A celkem jsme si rozuměli, ale nebyla jsem zamilovaná. Teď už někoho má a je prý spokojený. Výčitky přece jen mám, tak trochu jsem využila jeho zájem o mě, abych se já necítila tak osamnělá. 
Toho 13.5.2012 jsem se zabouchla... a hodně. Věděla jsem o sobě, že jsem na starší, tak to asi bylo tím rychleší. Maturu jsem udělala až na druhý pokus. Do druhého pokusu už vztah tak růžový nebyl a po něm... Prostě jsem nebyla připravená na to, co přišlo.