1. kámen úrazu - Pokračování

Pořád dokola jsem si musela opakovat, že tam chodí, protože je závislý, protože prostě musí, má nutkání. Nepřijmula jsem to, ale úplně. Ta nejistota mě rozčilovala, brala mi síly a znervózňovala. Strašně moc jsem se těšila až budeme spolu bydlet a myslela si, že to přestane. První dny společného soužití byli moc fajn. Později jsem však zase zjistila, že chodí na chat.....v práci. No a byla pohoda a vnitřní klid zase tatam. Všechno jsem mu samozřejmě při příchodu domů vykecala. Byla jsem opět smutná, naštvaná, vzteklá, zoufalá a hlavně v tu chvíli zase strašně prťavá. Cítila jsem se opět podvedená. Brečela jsem, vyčítala a dělala závěry. Slíbil, že už tam nebude chodit. Další dny na profilu ani na chatu nebyl. Byla jsem zase spokojená. 
Jenže, mě nenapadlo, že si můj miláček udělá profil nový.. Opět jsem po pár dnech nabyla dojmu: Důvěřuj, ale prověřuj. Zavítala jsem na chat.do místností, kam chodil a co nevidím? Úplně tu samou větu akorát pod jiným nickem... A taky jsem podle toho nového nicku a data založení zjistila, že není úplně čerstý. Byl prostě online už pár dní. Znovu pád do nejistoty, znovu... Opět doma scéna, opět sliby. No nepomohlo to. 
Po pár týdnech společného bydlení (opět zmíním, že v té době ještě s tchýní), jednoho dne můj milý nějak nepřijížděl po práci domů, neodpovídal na sms. Volat jsem mu nechtěla co když je někdě se zákazníkem? Nechtěla jsem otravovat. Když nepřicházela odpověď napadlo mě, co když je někde s nějakou? Zasejc jsem mrkla na chat. Byl tam. A domů se mu moc nechtělo. Díky našemu společnému profilu a taky tomu, že heslo tam dával podle sebe, zjistila jsem heslo na profil na kterém právě byl. konečně se mi otevřelo okénko do jeho tajného světa. Když se s někým dohodl přidali se na skype. Tak jsem zkusila dostat se i na jeho druhý účet na skype. Povedlo se. Nakonec přijel domů až v deset hodin večer. Víte jak mi bylo? i Jeho máma se mě ptala, kde je tak dlouho a já jí musela lhát, že nevím. I když jsem to věděla naprosto přesně. Ani už nevím, co jsem mu říkala... Jestli vlastně něco, nebo jsem byla ráda, že taky vůbec přijel domů. Už v tom mám trošku zmatek. Jednou jsem byla naštvaná, to jsem se s ním nebavila a byla uražená. Jindy mě přemohla zlost a vztek a znovu jsem mu hučela do hlavy. Bylo to jako na houpačce. Hodně záleželo vlastně na něm, jestli třeba odepíše i když je online či ne. Nebo jestli si vymyslí výmluvu, když přijede dýl. Nevím přesně jak a podle čeho jsem reagovala když už se teda velevážený dostavil domů. Pravdou je, že tak hodně pozdní příjezd mi provedl ještě několikrát...

Když se nad tím zpětně zamyslím, mě vlastně asi tolik nevadilo, že se ukazoval na skype sám beze mě, ale spíš když neodepisoval, nebral telefon a prostě nekomunikoval, a když ano tak si vyýšlel kraviny. A hlavně taky to, co on sám navrhl, ale nedodržoval. Kdysi se se mnou totiž on sám domluvil, že experimentovat atd., budeme dělat už jen spolu.... 

A takhle to šlo pořád dokola, já řešila kde s kým a co. Do toho všeho ještě jeho psaní s manželkou... no měla jsem toho brzy dost. Jednoho dne mi to přerostlo přes hlavu a já si sbalila švých pět švestek (to nejdůležitější jako je kartáček a podobně) a odjela k našim. Mamka byla samozřejmě happy, páč ho nikdy nepřijala úplně. A mě bylo mizerně. Napsala jsem mu jestli by mi někdy přivezl zbytek věcí, které jsem si zbalila. Přivezl. Jenže do té doby stejně pořád doma byl online. Když přijel s věcmi, byla jsem ledová jako královna. Rychle se rozloučila a čekala, že něc řekne....třeba, aby mě rozehřál, ale nic. Měl sice takovej mimoňskej pohled, ale líto mi ho nebylo....